www.pixy.czsoukromé stránky / zábavapohádky

Pohádka o Smolíčkovi

V temném hvozdu vprostřed skal
statný jelen přebýval.
Přísné oči plamenné,
kopyta jak z křemene,
a co slunce z oblohy
jeho zlaté parohy
do daleka blýskají.

Kráčel jednou po kraji
a co vidí: košíček.
V něm hošíček, robátko.
Hladový a nevyspaný,
od smůly je umazaný,
— inu Smolíček.

Zabalil to děťátko,
do chalupy si ho vzal.
Nakrmil ho, napojil ho,
vykoupal a učesal.
Už si brouká a už zlobí.
Žijí spolu od té doby:
Jelen a kluk Smolíček.

Chlapec má se k světu čile.
Ráno skočí do košile,
hraje si a rošťačí,
potom rychle posvačí,
řádí zas až do oběda.
A pak znova…
Večer nechce si mýt krk
a v postýlce neposeda
zlobí - jako každý kluk.

Jednou jelen za pastvou šel za tři vršky, nedaleko. Říká přísně: „Smolíčku, na kredenci v hrníčku k snídani máš teplé mléko. S čím chceš si tu hezky hrej, ale dobře poslouchej: neotvírej nikomu! Každý v lese hodný není. Zrovna včera na mýtině zahlédl jsem Jeskyňky! Kdo je pustí do stavení, toho schvátí do jeskyně a zle se mu povede. Nepouštěj je do síňky! Neotvírej nikomu!“ Když pak jelen odešel, Smolíček si pěkně hrál. Hrad má z kostek postavený, domek s plotem nakreslený, z houpání je unavený, A teď už se trochu nudí, neví, co by ještě dál. Když tu slyší znenadání zvenčí šum a štěbetání. „Smolíčku, hošíčku, otevři nám světničku! Jenom na dva prstíčky: jen se trošku ohřejeme a hned zase půjdeme!“ Zželelo se Smolíčkovi zkřehlých, zmrzlých Jeskyněk. Pootevřel na dva prsty a hned zvenku do síně divoženek houf se tlačí. Smolíček se na ně mračí, jenže ony se mu smějí, výskají a dovádějí. Hleď tu chásku proradnou: ve chvilce ho popadnou, do tmy lesa odnášejí. Vystrašily Smolíčka, je v něm malá dušička: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kdepak se pasou? Jeskyňky Smolíčka do lesa nesou!“ Slyší jelen hlásek tenký. Hop a skok a čtyři dupy přes tři vršky, přes tři meze. Rozehnal ty divoženky a zas domů do chalupy Smolíčka si zpátky veze. Na pamětnou dal mu ale, pořádně mu vyčinil. „Co kdybych se pásl dále? Jakpak bych vás dohonil?!“
Za nějaký čas však zase jelen musí na den pryč. Za horou až dnes se pase. „Pěkně zamkni, tu máš klíč, nikoho sem nepouštěj, ať zas není do ouvej!“ Smolíček byl poslušný. V sednici si pěkně hraje, Jeskyňka že proradná je, to už poznal, to už ví. Ledva na ně vzpomene si, za dveřmi zas známé hlasy: „Smolíčku, hošíčku, otevři nám světničku! Jenom na dva prstíčky: jen se trošku ohřejeme a hned zase půjdeme!“ „Neotevřu, však vás znám! Na špehýrku, na půl líčka - a Smolíčka pacholíčka odnesete kdovíkam!“ „Smolíčku, hošíčku, otevři nám světničku! Jenom kousek, na skulinku, prochladnem tu za chvilinku, achich ouvej, zmrzneme! Jen se trošku ohřejeme a hned zase půjdeme!“ Chudinky, jsou celé zkřehlé… Zželelo se mu jich, ejhle: pootevřel na skulinku, troška tepla pro Jeskyňku, na špehýrku, na malíček - a Smolíček pacholíček odnášen je kdovíkam! „I vy jedny, proradné! až vás jelen popadne… Za hory za doly, mé zlaté parohy, kdepak se pasou? Jeskyňky Smolíčka do lesa nesou!“ Marně ale volá, křičí, dnes ho jelen neuslyší. Přes tu horu, za les třetí Smolíčkův hlas nedoletí. A už jsou tam, u jeskyně. Co jeskyně: díra v stráni jenom to je, ztuchlá, tmavá, samý kořen zleva zprava, ze všech stran zní skřehotání. Sudičky, ach, stůjte při něm. Ze všech koutů temné síně hrnou se zlé jeskyňky: „Koho sníme? Toho sníme!“ „Ale vždyť je malinký, nejdřív si ho vykrmíme!“ A hned chlapci v tmavém koutku pletou klícku z pevných proutků. „Do klece ho posadíme, dokulata vykrmíme a pak upečem a sníme!“ Jak řekly, tak udělaly. V kleci sedí chudák malý, smutný je a bez radosti. Jeskyňky ho sladkým hostí: „Tu máš med a marmeládu, dortíky a čokoládu, buchtičky a rohlíčky, sušenky a koblížky, dobrot kopec, všeho dosti. Jen jez, máme do sytosti, jídel hromada. Sladké, sladké, ještě sladší, Jen si dej, ty kudrnáči.“ A Smolíček-bumbrlíček všecko spořádá.
Tak jdou týdny, jelen hledá, kam zmizel ten neposeda, kde je jeho Smolíček? Ten kluk zatím přenešťastný v kleci kyne, tlustý, mastný, je jak pytlík kuliček. „Už je zralý, vykrmený kulaťoučký, zaoblený!“ radují se divoženky. „Nevejdeš se do klece, tak šup s tebou do pece! Přichystejte stoly, sklenky, bude hostina!“ Teď to zlé být začíná - horce v peci roztopily, Smolíčka si naložily… „Za hory za doly, mé zlaté parohy, kdepak se pasou? Jeskyňky Smolíčka do pece nesou!“ Naštěstí je v téhle chvíli jelen poblíž, hned sem pílí. Hop a skok a čtyři dupy už je tady, zlostí supí, Huš, Jeskyňky zlořečené! Kopyty je rozežene a Smolíčka-bumbrlíčka veze domů do chalupy. No to byla veselice ve světničce pod strání. Smolíček a jelen spolu skáčou, tančí kolem stolu ze šťastného shledání. Jelen, ten se nezlobí, ani slovem nevzdechne. Smolíček sám dobře ví, že už nikdy, nikdy dveře pro Jeskyňky neotevře. Vždy ho ve všem poslechne.
A ty faldy, bumbrlíčku? Dávno jsou pryč, starý sýčku. Hodně cvičí a jí zdravě, ráno proběhne se v trávě, mrkev dá si k svačině. Bříško si dnes dobře hlídá Sladkým už se nepřejídá: jenom kousek - další ne.

Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)